Kdysi jsem tu psal článek o Očihově a mých výpravách, které jsme do jeho okolí podnikal v době, kdy se tam kopal plynovod Gazela. V článku jsem se také kasal, že se nám tam povedly velice zajímavé kousky dřev. Dnes jsem se tedy kousnul a co čert nechtěl, opět se roztočily moje hladinové brusy a já jsem konečně jedno z těchto dřev dodělal. K tomu dřevu se váže jedna story. Je to již asi 10 let co mohlo být toto dřevo vyleštěné, nicméně když už jsem skoro finišoval na lešťáku, tak se mi drapnul do desky a rozbil jsem ho v leštičce o vanu. Jak asi pochopíte, byl jsem v tu chvíli značně naštvaný, a tak jsem ho opět uložil do sklepa a léta jsem na něj nesáhl. Asi před dvěma roky jsem ho dal do kupy a opět odložil pro změnu v pracovně, kde jsem ho do dnešního dne pozoroval a nerad okopával, protože bylo na zemi a čekalo až bude ten správný čas. Dnes samozřejmě také nebyl ten správný čas, nicméně František byl včera u kamaráda na exkurzi kamenů a trochu se namlsal. Řekl si, že by to dnes už konečně šlo a bohužel ono nešlo. Opět se mi ten kus drapnul a kámen letěl na exkurzi po podlaze našeho sklepa. Tentokrát jsem se ani moc nevztekal, jen jsem si pro sebe zvýšeným tónem řekl „Ty vole, zase jo?“ a v duchu jsem přemýšlel, jestli se moc nerozbil. Naštěstí byl v cajku, a tak jsem ho jen umyl a konečně po letech dodělal.
Z toho plyne jedna věc, pokud člověk stále není ready se ke koníčku vrátit a mít na to chuť a čas, tak by prostě neměl nic dělat z donucení nebo z nějakého pohnutí mysli. Nicméně, kdy začít, když ne teď? Roky letí a jednoho dnes bych si také mohl říct, že už jsem veškerou dobu, kterou jsem tímto koníčkem mohl trávit prokaučoval. Takže, ačkoliv se restart úplně nepovedl, tak nějak se musí začít, že. Tak snad mi to vydrží a já konečně zase začnu něco dělat kolem kamenů.
Tento článek je věnovaný mým rodičům, se kterými jsem na Očihově strávil hromadu času, trpěli se mnou vedrem, v deštích pro změnu nabalenými nohami od bahna, proházeli se mnou hromady kamenů a v neposlední řadě se mnou sdíleli i tu radost z nálezů. Na to budu vždy vzpomínat.
