Překvapení na Pardubické burze.

Dnes jsem s přítelkyní Péťou vyrazili do Pardubic, kde jsme se chtěli stavit na místní burze minerálů v ulici Gorkého, která se pořádá tuším dvakrát do roka v místním kulturáku a následně si udělat výlet někam do okolí, což se jaksi nakonec nepovedlo, protože jsme zjistili, že není moc kam. Na burzu jsme dorazili asi hodinu po otevření a co si budeme povídat vždy je to o tom, kdo dřív přijde ten dřív žere a proto jsem v podstatě nevěřil, že něco seženu. Rozhodně jsem byl už předem vnitřně připravený, že nebudu utrácet, protože se ženou v zádech to jaksi ani nejde ;). Každopádně, když jsem naběhl do kulturáku šlo vše stranou. Peněz najednou bylo habaděj, žena za zády se jaksi nestačila divit kam mizejí peníze, které by mohli být použity na Wellness pobyt v Tatrách a mě to najednou bylo jedno, protože já jsem byl na lovu a přestával jsem nejenom vidět, ale i možná slyšet :D. Postupem doby, co jsme se prokousávali stánky všeho možného, jsem narazil na jednoho pána co prodával obrovský dřevitý opál z Povrazníka. Já jsem v tu chvíli seděl na zadku, protože jsem za poslední dobu nic obdobného na burzách neviděl a tohle byla pecka. Hned jsem se zeptal za kolik by ho prodal a že mám o něj zájem. Z pána, ale vypadla věta, že by ho nejraději vyměnil, okamžitě jsem zkoprněl, protože pán prý sbírá minerály a ty jdou zcela mimo mě. Nakonec jsme se domluvili a já tento skvost zakoupil za 2000,-, což byla velice fajn cena. V hlavě totální radost a jen jsem se otočil na Péťu, jestli je vše v pořádku a nepotřebuje resuscitační jednotku. No nic řekl jsem si, je v cajku můžeme pokračovat v nákupech. To jsem ale netušil, že hned o pár stánků dál začne dřevařský ráj nanovo. Možná by se to dalo nazvat spíš peklo, protože jsem nevěděl co dřív brát do ruky a co bylo nejhorší, začali se kolem shromažďovat nějaká individua stejného typu jako já, která začala okukovat stejná dřeva. Zlověstně jsem zkouknul situaci a rázně jsem jim to utnul. Málem ze mě vypadlo „Beru všechno“, ale tak to s ohledem na Péťu nedopadlo, mám ji přeci rád, a tak jsem vybral pro mě ty nejlepší kousky, zaplatil jsem dalších 1800,- a rychle jsem začal podepírat Péťu, aby neomdlela. Jako satisfakci jsem ještě mé nejdražší polovičce koupil přívěsek na krk s měsíčním kamenem a frčeli jsme do Poděbrad.